Navštívit Ostravu a nesfárat, to se asi jen tak někomu nestane. A to jsme dolů chtěli, no fakt. Ale co, když už máme štěstí na podivné náhody, tak se vším všudy. Začalo to trochu divoce. Jízdenky, místenky, program, rezervace vstupů na určený čas, všechno zařízené více jak měsíc dopředu. A pak den dva před odjezdem začínají přicházet zprávy o změně jízdního řádu a výlukách.
Na startu akce ve Dvoře Králové jsme se sešli v plném počtu, ale pak… Jediný přestup na celé třísetkilometrové trase v Pardubicích ukázal, že budeme muset improvizovat. Po doběhnutí na nástupiště jsme si prohlédli odjíždějící vlak s našimi měsíc rezervovanými místy a mohli mu tak leda zamávat. Naštěstí další pracovníci na dráze byli vstřícní a my mohli pokračovat v jízdě už za hodinu. Pár telefonátů s hostelem a bylo to také „v suchu“. S hodinovým zpožděním přijíždíme do Ostravy, kde se hned na nádraží přesvědčujeme o specifikách regionu. Parta dělníků, za kterou čekáme frontu na lístky na tramvaj se hlasitě překřikuje a haleká rázovitými výrazy a šermuje dvoutisícovkami. Další zážitky se začínají blížit normálu – vzdělávací okruh týkající se výroby železa v Dolních Vítkovicích, návštěva vysoké pece, výjezd skipovým výtahem a následný výšlap do 77 metrů na vrchol vysoké pece. Parádní výhled na město, ale ne všichni se odvážili až nahoru.
Po návštěvě muzea se jdeme konečně ubytovat. Cesta přes město je zážitkem, všude potrubí, továrny, koleje, industriál. Celkem utahaní se dobýváme do hostelu, ale neúspěšně. Bizarní příhody z rána pokračují – vybila se baterie na skříňce, která ukrývá klíče. Situace vyřešena, zpoždění snesitelné.
Po pauze vyrážíme do podvečerní Poruby, zažít netypickou architekturu urbanismu 50. let. Sorela v celé své kráse zpestřená o krátkou návštěvu koncertu, který si užila zejména děvčata. Na hostel se vracíme za soumraku a řádně utahaní. Ale snad zvláštní aura toho místa způsobila, že většina žáků začala nebezpečně ožívat. V úterý ráno při snídani bylo jasně znát, kdo kolik energie večer utratil.
V úterý po snídani míříme do Landeku, do dolů. Tramvaj, autobus, kus pěšky a jsme tam. Čekal nás kompletní program od důlního záchranářství přes řetízkovou šatnu po sfárání do šachty. Nepříjemnost v podobě rozbitého výtahu a tuctového sestupu po schodišti nám vynahradili obdivuhodní průvodci. Bývalí pracovníci v provozech, kde provázeli byli i přes svůj pokročilý věk skvělí. Jedním z nejsilnějších zážitků byla příležitost vyzkoušet si tréninkový okruh pro důlní záchranáře. Někteří ho absolvovali i s výstrojí. Trochu umazaní, ale s autentickými zážitky opouštíme hornické muzeum. Ještě fotku s petřkovickou Venuší a můžeme vyrazit do Velkého světa techniky do areálu bývalých železáren v Dolních Vítkovicích.
Vzdělávací instituce zaměřená na přírodní vědy, praktické a zábavné pokusy vyplnila téměř celé úterní odpoledne. Zbytek jsme poté věnovali hledání automatu na nákup jízdenek na MHD, což se ukázalo jako zajímavá „bojovka“. Až nyní nám začíná docházet, jaké štěstí jsme to měli včera, když jsme narazili na přepážku s prodejem jízdenek. Později zjišťujeme, že po celé Ostravě jsou přepážky čtyři. Sháníme aspoň automat na jízdenky, doptáváme se místních…, jsme za exoty. Po více než kilometrovém pochodu slavíme úspěch a na hostel můžeme opět tramvají. Hurá!
Druhý večer se rýsuje klidněji, zdroje energie nejsou nevyčerpatelné. Jistíme to ještě vědomostně zábavnou soutěží a doufáme, že děti budou konečně unavené. Štěbetání doprovázené výbuchy smíchu rozléhající se celým hostelem po půlnoci začíná utichat. Středeční ráno – zombíci se trousí na snídani. Čeká nás poslední den zaměřený na kulturu. Návštěva galerie současného umění Plato a historického centra města Ostravy. Koho nezaujal netradiční program v galerii mohl se pokochat nezvyklou a architekty oceněnou architekturou budovy bývalých jatek doplněnou o moderní prvky. Po obědě v centru moravské Ostravy vyrážíme na vlak k domovu.
Historie se opakuje – změny jízdního řádu, nové výluky, zpoždění…, jak by řelk Vilém „Bída, chudoba, tragédie“. V Pardubicích nám spoj opět ujel, ani snad nejsme překvapeni. Hledání alternativních spojů různých dopravců přináší nakonec jen necelou hodinu zpoždění při návratu, což se ve výsledku jeví snad i jako úspěch.
Shrnuto podtrženo, i přes potíže s dopravou se akce se vydařila. Sedmáci si zaslouží pochvalu za svůj přístup a chování během celé akce, kterou si užili po všech stránkách. Dokázali, že se nemusíme obávat vzít je na případnou další exkurzi, protože když je to potřeba, je na ně spoleh.
